90 % procent neslyšících dětí se narodí slyšícím rodičům. Ta zásadní volba, zda se bude takové dítě dorozumívat pomocí znakového jazyka, nebo se naučí mluvit a odezírat, je pak, minimálně v prvních letech jeho života, právě na rodičích. Naším dalším hostem podcastu Teď a tady je Eva Staněk (rozená Michálková), jejíž maminka se v Eviných dvou letech rozhodla zvolit tu složitější cestu. Vydejte se na ni společně s námi.

Přepis rozhovoru:

Vítejte u dalšího dílu TEDxPrague Podcast. Moje jméno je Martin Vasquez, připravuji řečníky na TEDxPrague a mým dnešním hostem je Eva Michálková. Ahoj, Evo!

Ahoj.

A já hned uvedu, že Eva Michálková už není Eva Michálková. Dneska už je Eva Staněk.

Ano je to pravda.

Ty ses vdala.

Minulý týden o víkendu.

Wow, jak to probíhalo?

Krásný počasí. Nejhezčí svatba, na který jsem byla, i když byla moje první v životě.

Myslím, že to je dobrý výsledek, když ta nejlepší svatba je tvoje vlastní.
Já Tě krátce představím. Napsal o tobě Forbes. A Forbes napsal:
„Narodila se s jedním procentem sluchu, ale díky odezírání a sluchadlům se naučila komunikovat tak, že to nelze poznat. Svou životní nevýhodu se rozhodla změnit ve svůj největší prospěch. A teď chce se svým projektem Miraio pomoci se změnou životního přístupu milionům lidí.“
Tolik Forbes. Jak se ti to poslouchá?

Je to pro mě určitě zvláštní, protože já bych o sobě řekla, že jsem skromnej člověk, a když mám o sobě mluvit, tak s tím mám trošku problém, protože naopak ráda poslouchám životní příběhy a učím se od ostatních, ale už si zvykám.

Tam je ta větička, že máš jedno procento sluchu. Jak se to dá vystihnout? Kdybys to měla nějak popsat, co to znamená?

Tak jedno procento sluchu určitě není nic příjemnýho. Ta vada sama o sobě představuje v běžným životě určitý komplikace, ale já jsem se s tím naučila už pracovat a vnímám to jako svoji výhodu, díky který se teďka snažím inspirovat ostatní.

Když jsme spolu připravovali tenhle rozhovor, tak jsi zmiňovala, že vlastně neumíš znakovou řeč. Je to tak? Znakový jazyk, nebo znaková řeč?

Znakový jazyk. Já mezi tím rozdíl nedělám, ale je to jedno ze specifik právě neslyšící komunity, že používají znakový jazyk.

A ty ses ho nenaučila.

Nenaučila.

Jak je to možný?

Když se moje mamka v mých dvou letech dozvěděla, že neslyším, tak se na doporučení mojí doktorky rozhodla, že nebudu znakovat. Vydala se tou těžší cestou, naučit mě mluvit a neznakovat.

Mimochodem, máš parádní výslovnost. Já se zabývám rétorikou řadu let a fakt máš krásnou výslovnost.  Trošinku máš takový „š“, „ž“ a podobně, ale každopádně můžu zodpovědně říct, že je spousta moderátorů i v České televizi a v dalších institucích, který mají mnohem horší výslovnost než ty, takže já to oceňuju a je to famózní. Jak je těžký se naučit mluvit, když neslyšíš?

To by ti asi spíš zodpověděla moje mamka, protože já moc nepamatuju, jak to bylo, když jsem se učila mluvit. Nicméně pamatuju si, jak jsem chodila na logopedii, kde jsem měla spoustu knížek a paní logopedka mě naučila mluvit tak, že jsme spolu četly knížky. Zároveň jsem ve čtyřech letech dostala sluchadla, který mi hodně pomohly se posunout dál. I tím, že jsem slyšela sama sebe a slyšela jsem vlastně i řeč tý doktorky, takže jsme to nějakým způsobem spojili dohromady.

To znamená, že když se neslyšící člověk učí mluvit, tak nejenomže neslyší ty ostatní, ale neslyší ani sám sebe?

To je pravda. Tam už se potom bavíme o těch nuancích. To znamená intonace, přesná výslovnost hlásek a tak dále, protože samozřejmě nauka jazyka je komplikovaná sama o sobě a není to jenom o tom umět tu hlásku vyslovit, ale třeba správně vyhodnotit intonaci otázky, nebo klást důraz na tu část věty, takže ne všichni neslyšící mají tu výslovnost ideální. Podle toho se taky dá poznat, že ten člověk třeba neslyší.

Já jsem taky přesvědčený, že kromě slov, vět a celé té syntaxe je něco, čemu říkáme paralingvistika, že to je nad jazykem, kam patří intonace, důraz a s tím se dá zařídit hrozně moc. Pro tebe všechny tyhle varianty, jak říct třeba: „Pojď sem.“ a správně to intonovat, to pro tebe muselo bejt ohromně těžký.

Je to těžký, určitě, protože já ani sama nedokážu vyhodnotit, do jaké míry slyším „normálně“. Když se mě třeba někdo zeptá, jak slyším v porovnání se slyšícím člověkem, já na tu otázku nedokážu odpovědět, protože nemám to srovnání.

Mimochodem, dostal jsem za úkol od mojí dcery, má 13 let, se tě zeptat, jestli mluvíte sami k sobě. Jestli si člověk, který se narodí s tou vadou sluchu, povídá sám se sebou.

Asi bych řekla, že to úplně nesouvisí úplně s tím sluchem. Je to spíš asi možná nastavením mysli. Třeba já osobně si občas povídám sama se sebou. Když se mi něco povede, nebo nepovede, tak si řeknu: „Evko, no, příště to udělej líp.“, nebo tak, takže si povídám sama k sobě, ale nemyslím si, že to má nějakou přímou souvislost právě s těma ušima.

No jasně a teď mě zajímá teda, pokud se někteří naučí jenom tu znakovou řeč, tak jak mluví sami k sobě?

Na to taky asi nedokážu úplně odpovědět.

Ona mi položila tuhle otázku a já říkám: “Káťo, já nevim.“, jestli znakuje sám k sobě, asi ne, viď?

Znakuje před zrcadlem, třeba, možná.

Protože skutečně přirozené je, že lidé mluví sami k sobě. Někteří nahlas, když je potkáš na ulici, to je zajímavý moment, ale většina prostě v duchu mluví sama k sobě.
Ty ses naučila tedy mluvit. Proč ses nakonec nikdy nenaučila znakový jazyk?

Já jsem v tom prostředí nevyrůstala. Chodila jsem na základní školu pro slyšící, na střední školu a vlastně celý svoje vzdělání jsem absolvovala ve slyšící komunitě, takže jsem k tý komunitě neměla přístup a ani jsem ji nevyhledávala. Až potom ve svých 19 letech, kdy jsem reprezentovala Českou republiku v soutěži krásy, to byla moje reálně první zkušenost s neslyšící komunitou. Byla jsem taková menšina v menšině, právě díky tomu, že jsem neznakovala, a to byla pro mě zajímavá zkušenost.

Ty jsi zmínila komunitu neslyšících. Je něčím specifická? Já si umím představit, že všechny ty komunity, které jsou spojeny s nějakým postižením, mají svoje specifika. Dalo by se to pojmenovat?

Řekl jsi to správně. Každá komunita, bez ohledu na postižení, má svoje specifika a jedním z těch specifik je to postižení samotný. To je něco, co tu komunitu zoceluje. Takže je velice těžký, i třeba konkrétně v tý neslyšící komunitě zapadnout. Ačkoliv mám sluchový postižení stejně jako oni, byť třeba na horší úrovni, že mi zbylo 1 % sluchu, některým zbylo třeba 50 %, a i přesto znakujou, tak tím, že nemluvím znakovým jazykem, což je další společnej element, jsem do tý komunity nikdy nezapadla. Takže je to obtížný. V mnoha směrech.

Je tam něco jako otázka nižšího sebevědomí, vyššího sebevědomí, nebo oddělenosti od té většinové společnosti? Dalo by se to nějak pojmenovat? Možná jsem teď příliš návodný, ale spíš mi jde o to, jak ti lidé vnímají tu většinovou společnost, nebo jestli mají hodně uzavřené ty hranice.

V neslyšící komunitě existuje takzvaná hierarchie. V zásadě se jedná o to, že když neslyšící znakuje, tak se jeho pozice v neslyšící společnosti, to, kde vysoko stojí na tý stupnici, určuje podle toho, jestli třeba rodiče znakujou, nebo jestli babička znakovala. Znakový jazyk je opravdu výraznou součástí tý komunity.
A abych odpověděla na tvoji otázku, jak už jsem řekla, neslyšící komunita je hodně specifická. Pokud se bavíme o inkluzi jako takový, to je samozřejmě oboustrannej proces. Bavíme se o procesu, kterej je od slyšící komunity k neslyšící, to znamená, zajistit to, aby slyšící svět byl více inkluzivní. Když si neslyšící jde třeba na úřad vyřídit pas, aby mohl bejt samostatnej a nějakým způsobem myslet na to, jaký specifický potřeby neslyšící maj. To je ten jeden směr.  A pak se bavíme o tom druhým směru, a to je od neslyšící komunity k tý slyšící. Tam je to trošku těžší, protože jak už jsem zmínila, ta neslyšící komunita je hodně uzavřená a je tam takovej paradox, a sice že ty neslyšící jsou pyšný na to, že znakujou. To znamená, je to jejich primární jazyk. Tudíž kdo neznakuje, tak do tý komunity nepatří. Zároveň potřebují, aby byl svět více inkluzivní, ale to pro ně znamená, že se musí víc otevřít. Mít víc otevřenou mysl a nechat si, když to řeknu zjednodušeně, pomoct. To máš jako ve vztahu. Pokud tam není snaha z obou stran, tak ten vztah nikdy fungovat nebude.

Ty jsi poslední léta žila v zahraničí, speciálně ve Spojených státech, kde jsi spustila svůj projekt Miraio, a mě zajímá, když mluvíš o inkluzi, jestli si v rámci toho projektu taky třeba testovala prodejny, jak moc jsou na to připravený. Někde jsi zmínila, že jsi třeba přišla na prodejnu a zkoušela jsi testovat, jak vlastně jsou skutečně inkluzivní, když se tím někde chlubí.

Ano, máš pravdu. V rámci projektu Miraio Undercover, což je vlastně takovej špion na misi, jsem testovala, jak jsou prodejny inkluzivní, protože obecně je ve Spojených státech inkluze hodně žhavé téma. Bavíme se o menšinách různýho druhu a já jsem chtěla vyzkoušet na vlastní kůži, jestli opravdu ty firmy splňují, nebo dodržují svoje slovo a jestli to, co hlásají, je pravda. Takže jsem se to rozhodla otestovat na vlastní kůži. Vypadalo to tak, že jsem si vždycky vybrala prodejnu a sundala jsem si sluchadla, takže jsem šla nakupovat bez sluchadel. Testovala jsem, jak se ti prodavači ke mně chovaj, jak využívaj svých know-how, jestli vůbec management ty svoje zaměstnance připravil na to, že tam může přijít neslyšící zákazník a mít trochu jiný potřeby než ten slyšící.

Dá se srovnat Česká republika se Spojenými státy? Kde jsme na tom od 1 do 10? Jak to vidíš, jestli Spojené státy jsou někde a my někde?

Já jsem ten projekt založila v Americe, jak jsi zmínil, kde jsem byla poslední rok a teďka v Čechách jsem necelej měsíc, takže nedokážu ještě úplně objektivně zhodnotit, jestli jsme na tom líp, nebo hůř než Spojené státy. Nicméně co jsem zatím měla zkušenost, bylo to teda se sluchadly, nebylo to bez sluchadel, tak to bylo 50 na 50. Byla jsem v prodejně, nebudu konkrétně jmenovat, ale probíhalo to tak, že jsem tam přišla, informovala jsem asistenta prodeje o tom, že mám sluchadla, jestli by si nemohl sundat respirátor, samozřejmě kvůli Covidu to není úplně možný, nicméně snažila jsem se najít nějakou zlatou střední cestu, aby oni neporušili pravidla, a já s nimi mohla komunikovat. Nedopadlo to úplně nejlíp, protože mě vlastně ten pán odkázal na manažera. Chtěl, abych mu napsala o tom, že mám speciální potřeby a abych se dostavila znova a ten personál byl na mě připravenej, a to pro mě nebyla úplně příjemná zkušenost, protože si myslím, že si zasloužím stejné zacházení jako člověk, kterej ty uši má.

Ty jsi zmínila sluchadla, předpokládám, že jsou různé úrovně kvality těch sluchadel. Když si je vyndáš, neslyšíš nic. Dalo by se odhadnout, kolik neslyšících 1 z 10 nebo 3 z 10 má podobná sluchadla? Jaká je pravděpodobnost, když potkám někoho neslyšícího, že mě bude dobře slyšet?

Se sluchadly je to jako s autem. Můžeš si koupit lepší auto a můžeš si koupit horší auto. Bohužel nákup sluchadel je otázka peněz. Můžeme si koupit sluchadlo, které stojí 5000 Kč jeden kus, nebo sluchadlo, které stojí 30000 Kč. Pojišťovna na to přispívá, ale moc peněz to není.

Jasně, čili ta šance, že někdo má tak kvalitní sluchadla, aby mě opravdu slyšel, je malá.

Je malá. A bohužel ani nejde koupit sluchadla na splátky. Což je zajímavý, protože můžeš si koupit auto na leasing, můžeš si vzít hypotéku, ale sluchadla nemůžeš. Naplnit takovou základní potřebu jako je právě sluch, a to se snažím změnit. Jsem v kontaktu s ředitelem Widexu, což je značka sluchadel v Americe a nějakým způsobem snažím navrhnout, aby mohly být na splátky, aby si je mohli dovolit rodiče, kteří mají neslyšící dítě a kteří si nemůžou dovolit najednou zaplatit třeba padesát tisíc.

Říkáš slyšící rodiče a neslyšící dítě, je to nejčastější kombinace, že se narodí neslyšící dítě slyšícím rodičům? Je to tak?

Podle nejnovějších výzkumů se 90 % neslyšících dětí narodí slyšícím rodičům. Tam je to rozhodnutí znakovat nebo neznakovat klíčové, protože to ovlivní životní cestu toho dítěte.

Čili tvoje máma se rozhodla nejít tou cestou znakového jazyka a naučila tě skutečně mluvit.
90 % rodičů, kterým se narodí neslyšící dítě, jdou tou cestou toho znakového jazyka.

Což je samozřejmě přirozený proces, protože když zjistíš, že máš laktózovou intoleranci, tak jdeš na internet, najdeš si o tom víc informací, pak třeba vyhledáváš různá fóra, kde lidi řeší, jak si mají třeba přizpůsobit stravu, nebo co to pro ně znamená, jakou změnu v životním stylu. U těch sluchadel je to podobný. Ty rodiče se vydají přirozenou cestou a vyhledávají ty neslyšící komunity, který bohužel, jak jsem zmínila, jsou specifický tím, že mluví znakovým jazykem. Tam dojde na lámání chleba.

Kolik je v Čechách neslyšících?

Co vím, tak jich je zhruba půl milionu, ale to jsou dokumentovaní neslyšící. To znamená, že je jich mnohem víc, protože se nebavíme jenom o mladý generaci, ale bavíme se třeba i o seniorech, kterým se ten sluch postupně zhoršuje.

Takže odhad je třeba 800 tisíc?

Dejme tomu.

Skoro 10 % obyvatelstva. A ve Spojených státech?

Je to 42 milionů. To je hodně.

Ty jsi ve Spojených státech rozjela projekt Miraio, kam s ním směřuješ, nebo co je takovou hlavní náplní, čeho bys chtěla dosáhnout?

V rámci toho projektu bych chtěla dosáhnout tří hlavních cílů. Ten první je určitě – postarat se o to, aby byl slyšící svět více inkluzivní, aby se více myslelo na to, jaký potřeby neslyšící maj. To je první pilíř. Druhý pilíř je přispět tomu, aby asociace, který jsou spojený s inkluzí neměly takový ten charitativní nádech, aby se na inkluzi dívalo jako na automatický proces. A nebavíme se jenom o neslyšících. Já jsem zmiňovala modelovou situaci, kdy si jde člověk koupit kafe do Starbucks. Přesně jak jsem zmínila, někdo má laktózovou intoleranci a nemůže pít klasické mléko, takže si objedná třeba mandlové latté, a to je inkluze, řekla bych, v moderním kabátku. Takže myslet na to, že to tělo je v pořádku, akorát jeden smysl nefunguje. To jsou třeba uši, zrak a tak dále. Takže to je ten druhej pilíř, myslet na to, že ta inkluze je běžná záležitost, kterou řešíme každodenně. Třetí pilíř je samozřejmě inspirovat ostatní svým příběhem. To znamená i ten slyšící svět. A uvědomit si to, že každý máme svoje trápení. Věci, který řešíme každý den a nemusí to být zdravotní postižení. Můžou to být třeba rodinné vztahy a je samozřejmě na každým, jak si s tou situací poradí, a především vzít zodpovědnost za svůj život.

Ty jsi několikrát zmínila tu inkluzi a je vidět, že ti to hodně leží na srdci. Setkala ses během svého života s nějakými hodně nepříjemnými situacemi? Je něco, co tě hodně zasáhlo, ovlivnilo, co tě přivedlo tady k té energii pomoci ostatním vytvořit nějakou platformu, na které si budou moci společně pomáhat, inspirovat se. Máš nějaké takové zkušenosti? Jestli ti nevadí o tom mluvit.

Nevadí, určitě. To je součást toho procesu. Mám asi dvě věci, které bych zmínila. Jedna je taková situace, která se mi stala asi dva dny zpátky. Já mám takovou kartičku, díky které můžu parkovat na speciálních místech pro postižené. U nás před domem jsou dvě taková parkovací místa a na jednom místě parkovala osoba, která tam neměla co dělat, protože neměla tu kartičku. Tak jsem se rozhodla, že to vyřeším a zavolala jsem městskou policii, aby ke mně mohli přijet, abychom to mohli vyřešit. No a dopadlo to tak, že oni přijeli a byli docela na pochybách, jestli opravdu na tom místě můžu stát a jestli opravdu mám tu kartičku, což se mě dotklo, protože to sluchový postižení není vada, která by byla vidět a je potřeba bejt na ty první dojmy hodně opatrnej. Takže to je první situace, která mě napadá. Taková nepříjemná zkušenost. Díky ní si ale člověk může vyzkoušet svoji asertivitu a nějakým způsobem uvádět věci na pravou míru a mluvit pravdu. Druhá zkušenost, která mě napadá je moje dětství. Speciálně základní a střední škola, kde jsem neměla moc kamarádů a kde se mi nedostávalo podpory, kterou jsem zrovna v tu chvíli potřebovala.

Ty jsi zmiňovala, než jsme začínali, že zrovna dneska máš sraz se spolužáky ze střední. Půjdeš tam?

Půjdu tam.

Super. To se mi líbí, že tam jdeš a věřím, že tě nenechají sedět v koutě.

Já si sednu doprostřed.

Dobře. Ty jsi zmiňovala, že jsi od dětství prošla nějakou proměnou. Já to vnímám. Jak by se to dalo nejvíc popsat?

Já bych řekla, že díky svým ouškám jsem bohužel neměla na výběr a musela jsem se snažit dvakrát víc než zdraví jedinci. Pro mě to znamená každodenní boj. Díky tomu, že ta vada není vidět, díky tomu, že ta společnost není úplně připravená, tak já nemám na výběr než svým způsobem bojovat, a teď to myslím v pozitivním slova smyslu a hledat řešení. Spíš než výmluvy a důvody proč něco nejde udělat já většinou volím tu druhou cestu. To znamená, nastavit si ty věci ve svůj prospěch, abych nějakým způsobem mohla v tý společnosti fungovat.

Kdybys měla popsat ideální společnost, kde by se neslyšící cítili dobře, jak by to vypadalo?

V téhle souvislosti mě napadá prezentace těch neslyšících ve slyšícím světě. Nebo obecně menšin. Protože čím více budeme na ty menšiny upozorňovat, tím více budou speciální. Já jsem třeba zažila situaci, kdy jsem šla do prodejny, která měla ve vitríně velký ucho. Ten den byl Národní den neslyšících a ta prodejna chtěla tím uchem ukázat, že vychází neslyšícím vstříc. Ono to ale mělo opačný účinek. Čím víc upozorňuješ na to, že určitý skupině vycházíš vstříc, tím víc upozorňuješ na to, že…

Potřebuje pomoct.

Jo. Přesně tak. Takže se úplně míjíme účinkem. Takže ideální inkluzivní svět pro mě vypadá tak, že adresujeme potřeby neslyšících, ale diskrétním způsobem. Dokážu si to třeba představit tak, že když přijdu do obchodu s elektronikou, u vchodu budou nálepky, o kterých neslyšící bude vědět, že si tu nálepku má vzít, třeba si ji může přilepit na tričko a prodavač, který toho zákazníka uvidí, už bude dopředu vědět, že ten člověk neslyší a třeba si sundá respirátor, nebo si vezme štít, nebo si vezme iPhone, poprosí Siri, může mu napsat třeba text, a tak dále. Je to o diskrétním a pozitivním přístupu.

A teď mě napadá, Evo, jak si náš podcast pustí neslyšící?

Nepustí. Nebo si ho pustí a nebude mu rozumět, což je velkej problém, protože teďka frčej podcasty.

A existuje někdo z výrobců, že by nabízel něco, co by usnadňovalo? Software, kterej by ty podcasty měnil na text, nebo něco takovýho?

Určitě. Třeba iPhone má takový speciální program, kde si v nastavení člověk může zapnout upozornění, když třeba zvoní telefon, nebo zvonek, plus tam je taková základní funkce, která dokáže přepsat řeč na text.

To je skvělý. Ty jsi už zmínila, že existují dobrá sluchadla. Předpokládám, že abys mohla telefonovat, tak je potřebuješ mít nějak připojeny přes bluetooth? Taky tak technologicky výrobci vycházejí vstříc?

Přesně tak, ale jak jsem řekla, je to otázka financí. Myslím si ale, že to je skvělá dlouhodobá investice.

Znamená to tedy, že za normálních okolností nemá neslyšící šanci volat?

Vůbec. U klasických telefonů člověk používá jedno ucho, a když je ještě v hlučným prostředí, tak neslyšící nemá absolutně šanci. Proto jsem ráda, že si můžu telefon spojit se sluchadlama. Můžu si vypnout si mikrofon, to znamená, že slyším jen hlas v telefonu a neslyším ten hluk okolo. Má to ovšem jednu nevýhodu, že neslyším sama sebe, takže je možný, že mluvím hodně nahlas.

Teď mluvíš skvěle.

Teď mluvím skvěle?

Jojo, teď mluvíš parádně.

Napadá mě k tomu, vrátím se kousek zpátky, když jsme se bavili o Miraio, o tvém projektu, tys zmiňovala, že se budeš stěhovat do Bostonu. Proč do Bostonu?

Můj manžel dostal práci na Harvardu jako výzkumný pracovník, takže to je jeden důvod a druhý důvod je ten, že samozřejmě v Bostonu jsou špičkový nemocnice. Bavíme se třeba o Boston Children’s Hospital, nebo je tam MIT a nabízí se mi skvělá možnost vyvinout tam technologii, která by právě pomohla neslyšící komunitě.

Když jsi zmiňovala Miraio, že by tam měla být možnost sdílet pozitivní příběhy, kontakty, inspirace a zároveň nějaké know-how. Počítáš s nějakým byznys modelem ve smyslu, že tě to pak bude živit?

Určitě mám. Je to moje know-how, takže se nechte překvapit. Určitě byl můj hlavní záměr, když jsem to Miraio zakládala, aby to nebyla ta neziskovka, aby to nemělo ten charitativní nádech, aby to bylo čistě postavený byznys modelu a nějakým způsobem výdělečný.

Ty máš impozantní kariéru. Byla jsi v řadě projektů a nadací. Co bys zmínila, co tě nejvíc ovlivnilo a inspirovalo v tom životě?

Nejvíc mě inspirovalo cestování. Určitě. Protože cestuju už od svých šesti let. To cestování mi nesmírně rozšířilo obzory. Měla jsem pak možnost studovat v Kanadě, ve Spojených státech, v Řecku, kde jsem si našla spoustu kamarádů a naučila jsem se mnoho zajímavých věcí. Každá ta zahraniční zkušenost mě nějakým způsobem ovlivnila a zjistila jsem, že mnoho věcí se dá dělat jinak, mnoho věcí se dá dělat lépe. Jiný know-how jsem získala třeba v Japonsku, kde jsem byla na dovolené. Japonsko, nový technologie, to jsou králové. A v Americe jsem zjistila že, já vím, že to teďka zní klišoidně, ale pokud má člověk opravdu nějaký nápad, tak ačkoli v Americe tráva zelenější není, tak je určitě to prostředí přívětivější a je tam větší podpora, co se týče nových nápadů a jejich realizace.

Ty jsi zmínila různé země. Kolik jazyků umíš?

Dva jazyky. Česky, anglicky. Učila jsem se řecky, to už jsem zapomněla. Na střední škole jsem měla němčinu, která mě ale vůbec nebavila, takže to už taky neumim, a pak jsem měla na vysoký pár měsíců ruštinu a tu jsem taky odložila. Takže dva jazyky. Zatím.

Otázka zní, jak se naučíš anglicky jako neslyšící? Je to úplně stejné jako ten první jazyk, to znamená češtinu?

To je zajímavá otázka, protože v současný době se hodně řeší téma bilingvní výchovy. Já už jsem se ve školce učila barvy, zvířata a učila jsem se základní slovíčka, takže ten přístup k tý angličtině jsem měla už v raném věku, ale díky tomu, jak jsem cestovala a potom v osmnácti odletěla do Kanady, abych si tu angličtinu zlepšila, tak jsem se s tím anglickým prostředím setkávala čím dál víc. Samozřejmě, když po tom vyrůstáš v prostředí, kde se mluví anglicky, tak se ten jazyk naučíš přirozeně.

Napadlo tě někdy, protože vím, že lidé, kteří se buď narodili s nějakým postižením, nebo měli úraz, třeba ochrnuli, napadlo tě někdy, proč zrovna ty? Že to je nespravedlivý a podobně? Máš někdy takové myšlenky?

Spíš ne, ale musím se přiznat, že občas mám momenty, jak se bavíme o té inkluzi, jak jsem byla v té prodejně, jak mi nechtěli vyjít vstříc, tak si říkám: „Jako to není fér.“, ale ne ve smyslu, že bych měla slyšícímu světu za zlý, že mi nechtějí vyjít vstříc, ale říkám si: „Já jsem si to nevybrala.“
Paradoxně teď to vnímám jako svoji přednost. Něco, čím se odlišuju, ale občas je to těžký. Ukápne nějaká ta slzička, protože je to prostě náročný.

Je zajímavý postoj lidí, když vidí někoho, kdo je od narození tělesně postižený, anebo vidí někoho, že si způsobil nějaký úraz. Někde skočil na lyžích a skončil na vozíčku. A já tam vnímám vždycky takový rozdíl – tenhle je chudák a ten si za to může sám. Zajímá mě, jestli vůči neslyšícím pozoruješ taky nějaký takový postoj, ze společnosti, jak to vnímáš vůči sama sobě?

Já to obecně vnímám tak, že pokud se někdo narodí s nějakým postižením, třeba se narodí bez dolních končetin, tak ten člověk neví, jaký to je mít dvě nohy, a proto se s tou vadou naučí žít, protože mu nezbývá nic jinýho. Kdežto když někdo, kdo třeba právě, jak jsi zmínil, spadne na lyžích a ochrne na spodní část těla, tak má tu nevýhodu v tom, že ví, jaký je to být zdravý, takže tam jde spíš o ten šok, kdy se ten člověk musí naučit žít jinak.

Napadá mě v té souvislosti, vidím prstýnek, my jsme už zmiňovali, že jsi měla svatbu, co tvůj muž? Slyší?

Můj muž slyší. Moc dobře. A má můj respekt. Už jenom pro to, že má se mnou trpělivost. Třeba mi věci párkrát zopakovat. Děláme si z toho legraci, z těch uší, že mu třeba rozumím něco jinýho, nebo že se třeba bavíme ve skupince lidí o něčem a já to pak zmíním, jako že mě to napadlo.

Ještě navážu na tvého muže, jak se jmenuje?

Kryštof.

Jak jste se poznali? Víš, já si představuju – ty neslyšíš, on slyší. Já vím, že ty umíš perfektně odezírat, což je vidět i v tomhle rozhovoru. Mimochodem, Eva mě neustále sleduje, když něco říkám a já jsem si několikrát uvědomil, že jsem zvyklý si dávat ruku před pusu a že vlastně tady je to nefunkční. Ale vrátím se ještě ke Kryštofovi, jak jste se poznali?

Poznali jsme se v neziskové organizaci Loono, kde Kryštof působil jako školitel a já jsem tam nastoupila jako jeho boss, takže jsme se setkávali na různých akcích a slovo dalo slovo a ruka dala ruku a skončilo to prstýnkem.

Hezký. Moc gratuluju. Je nějaká pravděpodobnost, že se neslyšící matce narodí neslyšící dítě? Nebo to s tím vůbec nesouvisí?

To bude spíš otázka na Kryštofa, protože je lékař, ale taky mě napadlo, že si nechám udělat genetický testy, abych věděla, jestli budu mít neslyšící dítě, nebo ne. Zároveň jsem si ale říkala: „Budu o chtít vědět?“, protože co když mi v testech vyjde, že budu mít neslyšící dítě a pak se mi narodí slyšící, není to úplně jednoduchá otázka.

Moc přeju, ať to dobře dopadne.

Děkuju.

Poslední dvě otázky. Co plánuješ teďka na dalších pět let? Do čeho se chceš vrhnout?

Můj oblíbenej citát „Chceš-li pána Boha rozesmát, řekni mu o svých plánech.“

Já myslím, že to souvisí i s dnešní dobou. Já třeba plánuju něco na prázdniny, my se tu bavíme, je konec června, ale taky nějaké extra plány nemám, po zkušenostech z posledních dvou let.
Ještě na závěr se chci zeptat, ty jsi někde v nějakém rozhovoru zmiňovala, že máš opravdu globální cíle. Že chceš, aby ta tvoje aplikace, tvůj projekt Miraio, fungoval v globále. Kolik je to tak, odhadem, lidí?

3 miliardy? Ale nevím to jistě.

Jasně. Co plánuješ tedy v tom globálním měřítku?

Já bych řekla, že ten globální aspekt se moc neliší od toho americkýho, protože pokud se bavíme o inkluzi, tak je to především změna myšlení. Musíme taky brát v potaz to, že každá země má také svoje kulturní zvláštnosti. Jinak se k handicapu přistupuje třeba v Číně, nebo v Japonsku a jinak třeba v Mexiku, nebo v Americe. Takže ačkoliv mám globální ambice, tak to bude proces náročnej, právě kvůli těm různým kulturám a různým vnímáním toho handicapu.

Evo, my si povídáme v rámci TEDxPrague podcast a TEDx si vždycky kladl za cíl, aby zazněly myšlenky hodné šíření, takže já se tě teďka na závěr ptám, jestli máš nějakou myšlenku hodnou šíření.

Myšlenek mám několik, ale vyberu si jednu, a sice že život máme jenom jeden a je na každým z nás, jak se s ním popereme. Úplně každej z nás, má nějakou životní překážku. Je ale důležitý, si z tý překážky vzít to pozitivní. To znamená, mě třeba ta vada naučila bejt asertivní, bejt milá, říkat pravdu a stát si za věcma tak, jak je cítíme.

To je moc hezký. Já bych to doplnil. Ve storytellingu je taková poučka, pravidlo, že hrdina musí překonávat překážky, aby se změnil buď on, nebo aby změnil svět kolem sebe. A to překonávání překážek má nějaký smysluplný cíl, protože jenom neustále překonávat překážky, aby to nevedlo k ničemu dobrému, je zničující a je to spousta energie. Já u tebe teda vidím, že to smysluplné je, že všechny ty překážky, které se ti v životě objevily, vedly k tomu, že ses stávala lepší a lepší a taky měníš prostředí kolem sebe a já osobně si toho moc vážím. To setkání s tebou pro mě bylo fakt velmi inspirující. Mimochodem, tenhleten díl si budou moci v uvozovkách poslechnout i neslyšící, že bude k dispozici v PDF. To znamená, že si ho přečtou a já věřím, že třeba už za dalších pět let bude existovat i nějaký sofistikovanější systém, jak si budou moci poslechnout podcast, protože na to třeba, Evo, přijdeš a vymyslíš to.

O tom nepochybuju.

To se mi moc líbí.